Začalo to v pivovaru, skončilo v baru

Florbalová kariéra Moniky Adamové se rozběhla roku 1994 v týmu 1. SC Vítkovice a kromě rok a půl trvajícího švýcarského angažmá a celkově asi dvouleté mateřské pauzy zůstala tomuto klubu věrna až do letošní sezóny. Hokejka pro ní nebyla žádným neznámým nástrojem, jelikož se už od šesti let věnovala pozemnímu hokeji v Kadani na severu Čech. I proto ji můžete vidět s pravým držením hole, neboť v „pozemáku“ to ani jinak nejde. Stěhování do Ostravy v r. 1988 ovšem ukončilo její nadějné působení v tomto sportu, protože na severu Moravy se pozemní hokej nehrál. Zdroj energie tehdy našla v judu, kterému se věnovala závodně, dopracovala se až k černému pásku, aby jej pak vyměnila za bojové umění jiu-jitsu. Při náhodném setkání s florbalem se však ozvalo „hokejové“ srdce a bylo rozhodnuto. Po šestileté pauze se tak vrátila k hokejce, té florbalové. A touto změnou rozhodně neprodělala. V říjnu 1994 si odbyla první zápas v ligové soutěži a již následující rok se s národním výběrem zúčastnila premiérového ME ve Švýcarsku (1995). Reprezentovala i na dvou následujících šampionátech (již světových) ve Finsku (1997) a Švédsku (1999).
Kromě mistrovského titulu, dvou druhých a čtyř třetích míst ve „svých“ Vítkovicích, vybojovala ligový bronz se švýcarským týmem UHC Zuger Highlands, kde působila v letech 1997-1999. Aby toho nebylo málo, stihla vedle toho všeho ještě vychovávat dva malé potomky.


Sečteno a podtrženo: 15 sezón, 8 medailí, 3 mistrovství, 2 děti. A avizovaný konec kariéry? Jak to tedy je, opravdu byla letošní sezóna pro tebe tou poslední v nejvyšší soutěži?
Na postu hráčky zcela jistě.

O konci kariéry jsi uvažovala již před rokem. Co tě nakonec přimělo ještě pokračovat?
Důvody byly celkem tři: neúspěšná sezóna (skončily jsme páté), rozhodnutí Tomáše Martiníka o přijetí postu trenéra a můj manžel.

Bronzová medaile je pěkný dárek na odchodnou do florbalového důchodu. Vítkovice se jí dočkaly až pod dlouhých šesti letech, kdy paběrkovaly v lepším případě jen kolem čtvrtých, pátých míst. V čem byl problém?
Přiznám se, že počátky neúspěšných sezón jsem moc nezachytila, na mateřskou jsem odcházela s bronzem z roku 2004, hru jsem sledovala jen výsledkově a naplno jsem se vrátila „do hry“ v roce 2007/2008. Takže pro mě ty „neúspěšné sezóny“ byly vlastně dvě. A kde byl v těchto sezónách problém? Myslím, že tým byl hodně kvalitní. Tvořilo jej však velmi úzké jádro hráček s extraligovými (či kdysi prvoligovými) zkušenostmi a hodně mladých, byť nadějných a ambiciózních, holek se zkušenostmi z juniorské ligy. Myslím, že pro každého trenéra by bylo oříškem dát za jednu sezónu tým dohromady, natož když by byl na to sám.

Co se změnilo?
Posílení trenérského dua o Másla. To jsem vzala jako hozenou rukavici. Navíc se tým výborně sžil, měl jasný cíl, kterému věřil, a už dlouho nebyla v týmu tak dobrá atmosféra jako letos.

S letošní sezónou jsi tedy sama za sebe spokojená?
Sama za sebe každopádně, sama se sebou – to mohlo být lepší. Letošní bronz má však pro mě téměř hodnotu zlata. V roce 2000, kdy jsme získaly s Vítkovicemi titul, to byl úplně jiný florbal, zcela jiná soutěž. Úroveň hry byla někde úplně jinde než dnes. Tehdy byl pro nás přímým konkurentem jen finálový soupeř 1. HFK Děkanka Inservis a Tatran Střešovice. Ze „zlatého týmu“ jsme letos hrály jen tři: já, Míša Začalová Kuzmíková a Lucka Šteifová. A pro mě je největším úspěchem to, že jsem měla možnost v té konkurenci hráček odehrát téměř všechny zápasy, navíc bez zranění. Toho si my starší vážíme nejvíc.

Co chystaná liga veteránek. Myslíš, že by se dala vítkovická „stará garda“ pro tuto soutěž dohromady?
To si nejsem jistá. Příští rok zřejmě ne. Leda by se vrátily další, časem zapomenuté „kousky“. Protože téměř celá stará garda Vítkovic se téměř zázračně dala dohromady už loni. Jako nováček 1. ligy svou divizi vyhrála, je na koni a nemyslím si, že by to holky chtěly „rozpustit“. Ale stát se může cokoliv.

Posílíš je pro příští sezónu?
To bude záležet na více věcech. Třeba jestli mě vůbec angažují - loni jsem jako „posila“ za béčko odehrála jediný zápas, měla jsem osobní statistiku -3 body a holky poprvé v sezóně prohrály. Také záleží na časových možnostech, zatím doma celkem neúspěšně kombinujeme časové rozvrhy a ještě stále si s manželem „podáváme dveře“.

V dětství jsi hrála pozemní hokej. Dal ti tento sport něco užitečného pro florbal?
Určitě. Závislost na hokejce, radost z kombinace a touhu po vítězství.

S florbalem jsi začala před šestnácti lety, tedy v době, kdy o dnešní popularitě mohl tento sport jen snít a kdy mnohé z tvých současných spoluhráček či soupeřek ještě ani nebyly na světě. Jak jsi ho objevila?
Na brigádě v pivovaru jsem šílenou náhodou potkala tehdejší gólmanku Vítkovic, Marcelu Poštůlkovou. Slovo dalo slovo a už jsem v tom lítala. Doslova.

Florbal tehdy a teď, to jsou dva dost odlišné světy. Přesto, chtěla bys něco z těch počátků vrátit a přenést do současnosti?
Herně ani ne, kvalitu současných zápasů proti týmům z čela tabulky bych neměnila. Možná atmosféru soutěže, která tehdy měla trochu nádech současných letních turnajů a hlavně mnohem větší kontakt s lidmi z klubu i mimo hřiště – táboráky, kytary, výlety - dnešní doba je určitě hektičtější a času je čím dál méně.

Vzpomeneš si na svůj vůbec první ligový zápas?
Vzpomínám si jen na tu šílenou hokejku značky Fiber (podobná dnešním nejlevnějším marketovým školním hokejkám typu plastová trubka), na kterou jsem si speciálně pro tuto příležitost pořídila zelenou cyklistickou omotávku, která zvýšila hmotnost hokejky snad o půl kila. Kupodivu jsem s ní v prvních dvou zápasech dala po dvou gólech.

Sezónu a půl jsi strávila v UHC Zuger Highlands. Byl to tehdy velký výkonnostní skok z české ligy do té švýcarské?
Na klubové úrovni určitě. Technicky a takticky byla hra podobná, jen nesrovnatelně rychlejší. Mnohem srovnatelnější byla se hrou, na kterou jsem byla zvyklá ze zápasů nároďáku. Chci tím říct, že každý tým disponoval hráčskou kvalitou srovnatelnou s naším tehdejším repre výběrem.

Bronz z tamní nejvyšší soutěže, nebo titul s Vítkovicemi? Co je víc?
To jsou pro mě dva zcela odlišné a nesrovnatelné úspěchy. Oba jsou pro mě unikátem, každý z nich jsem získala v životě jen jednou.

Bylas i u prvních krůčků české reprezentace.
To je pravda. Na ME 95 jsem reprezentovala Českou republiku přesně devět měsíců po mém prvním florbalovém tréninku. Závratná kariéra? To ne, jen jsem měla sedmiletý náskok z pozemáku. Myslím, že aktivních či neaktivních pozemkářek nás tehdy v národním týmu bylo snad pět.

Po MS 99´ už ses v národním týmu neobjevila. Proč?
To je otázka spíše na tehdejší nové trenérské duo. Asi jsem ve svých 27 letech nebyla pro tehdejší velmi mladý nároďák perspektivní. Nejsem ale typ, který by přišel za trenéry nároďáku a zeptal se, co musí udělat pro to, aby za nároďák hrál. Slyšela jsem, že jsou i tací. Já jsem to moc neřešila, byla jsem čerstvě po návratu z úspěšné sezóny ze Švýcarska a s Vítkovicemi jsme bojovaly o zlato. Navíc jsem v té době začala poprvé naplno pracovat, tak ani času moc nebylo. No a když pak měla přijít po pauze s dcerkou po letech nabídka od nových trenérů, podruhé jsem otěhotněla.

Kdybys měla vybrat nejsilnější florbalový moment své kariéry, který by to byl?
Já takové žebříčky moc nedělám. Je to vždycky otázka okamžiku. Skvělý byl pocit, když Radka Juříčková v prodloužení finále 1999/2000 vstřelila zlatý gól, užívala jsem si i několika ocenění pro nejlepší hráčku utkání bezprostředně po vyhraném repre zápase (po těch prohraných to bylo spíše divné) a nejčerstvější euforie byla letos po výhře nad Tigers.

Nějaké pokroky v ženském florbale nastaly. Přesto se poslední dobou ozývají hlasy, že jeho úroveň stagnuje či dokonce klesá. Jak to vidíš ty?
Ryba vždy smrdí od hlavy. Vše je otázka systému. Dle mého názoru holky z většiny týmů dělají technicky, rychlostně a takticky velké pokroky. Dokud se však neustálí rozumný systém soutěže a stravitelná pravidla účasti v extralize pro kluby, budou týmy existenčně lapat po dechu místo toho, aby se soustředily a rozvíjely svou hru. Ale to je na jiný rozhovor a nechci sklouznout ke kritice, protože kritizovat umí každý a sama jsem se o změnu doposud nijak nepřičinila.

Florbal zásadně ovlivňuje rodinné dění. Budou z tvých potomků florbalisti?
To nevím a určitě to není mým životním cílem. Baví je spousta věcí a zatím spoustě věcem dávají ve svém věku určitě před florbalem přednost. Bereme je na kolo, na lyže, na plavání, pohyb je naštěstí hodně baví. Zároveň ale přímo hltají knížky, každý měsíc přečteme tak deset knížek, které si sami vybírají v místní knihovně. Tak uvidíme, kam je osud zavane, chceme jim být s manželem oporou, ukázat jim cestu, ale rozhodnutí bude na nich. Tvrdohlaví jsou na to ve svých třech a čtyřech letech až moc.

Neláká Tě napodobit svoji bývalou soupeřku z Tatranu a spoluhráčku z reprezentace Markétu Štéglovou, která nyní v Tigers trénuje svoji dceru?
Mára se pro trénování narodila, neznám nikoho, kdo by se na to víc či stejně hodil. Krom Karol samozřejmě Ale co vím, tak její „děti“ hrály celkem dlouho a dobře házenou a nemyslím si, že by bylo cílem Máry děti trénovat. Asi to tak prostě přišlo. Já taky neříkám, že třeba někdy nebudu trénovat prcky a s nimi i své děti, ale nekladu si to za cíl. Třeba nebudu trénovat už nikdy nikoho.

Na závěr přinášíme vzkazy od týmu pro NAŠI KELLY:

Co napsat....Že se mi s ní dobře hrálo, kecalo ve vlaku a pil výbornej soudek piva s deskovou hrou aktivity!!!

Tož Kelly je naše maminka.Nejraději bych byla,kdyby vůbec od áčka neodcházela, ale každý jednou musí tak nějak ukončit kariéru.Třeba se ještě za náma vrátí, že?? Hlavně štěstíčko a konečně trošku odpočinku!

Skončilas moc brzo, obránci nestačili odkoukat tvoje pověstné loby. Každopádně díky za parádní tři roky plné nejen florbalových zážitků.

Bez Kelly to prostě nebude ono, byla to ona, kdo mě přivedl do Vítkovic, kdo mě přemlouval, že to tady bude lepší..vždycky všechno zařídila co bylo třeba, zorganizovala..pamatuji si ji ještě jako soupeřku, když jsem hrála za VŠB, jako beka kterému jsem ten míček pořád nemohla vzít, na její loby, kličkování přes celé hřiště .. na hry ve vlaku, které jsme s ní hrály a ona vždy vyhrála (scrabble, stupido). Bude mi hodně chybět, nejen jako spoluhráčka, ale i jako člověk.

Až budeš tyto řádky číst, budu ve stejné nejistotě co napsat, i když už nebudu mít důvod a budu to mít napsané. Je totiž velmi těžké shrnout do pár vět někoho, kdo pro Vítkovice a pro florbal žil takovým způsobem, jako ty. Všem si nám neustále dokazovala, že věk je jenom číslo, že rozhoduje vůle a chuť. Tohle bude týmu příští sezónu chybět, ale doufám, že díky tomu, že jsi byla součástí kabiny, si všechny naučila, že pokud se chce vyhrávat, musí se do toho jít po hlavě bez ohledu na okolnosti. Mě osobně budou chybět historky z domácnosti, na muňky doživotně nezapomenu

Kelly... té se na mně nikdy nic nelíbilo : moje gatě z 80.let, chlupaté nohy při playoff, dorůžova sladěné spodní prádlo...přitom já na ni obdivuju tolik věcí! To, jak se stará nejen o nás, o své florbalové děti, ale i o ty své vlastní. Její efektní a efektivní loby, zákroky, při kterých zůstává beruška na stehně. Její nerozhodnost ukončit kariéru, díky níž jsem si s ní mohla zahrát v jednom týmu!A je toho víc.. Díky Kelly, bude to bez tebe jiné... "

Těším se na tebe v béčku :)

Kelly? I když jsme s ní prožily jenom jednu sezónu stala se pro nás druhou "mámou". Bez ní by nám teďka chyběla asi polovina výbavy a doteď bychom na zápasech pily jenom obyčejnou vodu... Byla naším povzbuzením na každém zápase a na hřišti nám zachraňovala zadky!

Díky Kelly!


Rozhovor: Lego
Foto: Roša, archiv Kelly