I v záři lesku bývá tma
V mém letošním posledním fejetonu se chci ještě krátce a netradičně vrátit ke svátku českého florbalu, jímž bezesporu finále bylo, a na němž měli lví podíl i hráči s WOOW a rytířem Vítkem ve znaku. Fejeton je hodně subjektivním stylem, nijak neaspiruji na to popsat věci, jak se doopravdy měly, ale spíše jak jsem je viděl já.
Finále bylo dobrou reklamou na florbal a to nejen díky přímým přenosům České televize a výkonům hráčů, ale i zájmem fanoušků. Ostravští ale pro to udělali přeci jen podstatně více, je rozdíl hrát na zimním stadionu, kde je vše potřebné a i hráči mají určitý komfort, a hrát na stařičké hale Sparty, kde se lidé těsnili a i samotní hráči to měli ztížené tím, že za mantinelem byla hned zeď nebo reklamy. První tři výsledky byly nemálo rozdílné, čtvrté utkání bylo zlomové, ale netřeba se k němu vracet. Pojďme se podívat jinýma očima na finále páté.
Měl jsem tu možnost se svést s týmem Vítkovic, který mě nabral spolu s Martinem „Vladym“ Vladařem přímo v Brně. No skoro v Brně, museli jsme na jednu benzínku za Brnem a cesta to byla spletitá. Martin to naplánoval přes zdejší ovocný sad a v nevlídném počasí a po průchodu špinavým remízkem jsem vypadal jak blízký divák zápasů v bahně. Ale jelo se.
Sektor fanoušků hostů vytvořil v Praze výbornou kulisu, a i když početnější tábor Střešovických byl hlasitější a nakonec i šťastnější, fanoušci Vítek se nemají za co stydět. Byli báječní. Do jejich kotle vzhledem k přervané kapacitě proniklo i několik místních a světe div se, ty mladé holčinky po mém boku fandily Vítkovicím. Na otázku proč se mi dostalo rozuzlení až při závěrečném ceremoniálu. Po vyslovení jmen Martina Tokoše a Patrika Suchánka vyletěly ruce i hlasivky mladých slečen hodně vysoko. Hold florbal nepřitahuje jen hrou, ale i případnou atraktivitou jejich účastníků.
Vítkovice se jako vždy prezentovaly svou nátlakovou hrou, Turka Lehtinen hru svého týmu přirovnává k finské Era, kde také parta mladých kluků hraje často na balónku s agresivním presinkem. Tatranu ale stále stačí ke gólům opravdu málo a když k tomu připočtete ranec štěstí, rázem vedete, respektive prohráváte i o pět branek. Slovy Radomíra Mrázka se kluci opravdu nemají za co stydět, jejich věkový průměr je daleko za průměrem ligy a ve srovnání s Tatranem hráli junioři proti starším mazákům.
A proč ten název fejetonu. Vítkovice se po soustavné koncepční práci Radomíra Mrázka a jemu blízkých lidí dokázaly vyšplhat na samotný vrchol české ligy. V záři svých úspěchů za poslední tři roky zažily střídavě pocit tmy, prohry ve finále, ale i pocit lesku v podobě mistrovského titulu. Nikdo nepochybuje o tom, že by se tento trend měl zastavit, bude však záležet na samotných klucích, jak se s tím poperou. Přeci jen i přes nablýskané oslavy a další vymoženosti jde stále o amatérský sport. Ona tma byla vyjádřena sloganem „my jsme druzí, no a co“, kteří si hráči popěvovali. I oni sami totiž ví, že jsou schopni tmu příští rok přetavit v zář lesku.