Michal Deus: Nejtěžší tak bylo nepolevit v nastolené práci, neztrácet chuť a nadšení

23. dubna 2014, CD

Mladý trenér dovedl Vítkovice ze dna až na vrchol. Báječná sezona se hodnotí dobře.

Ahoj Michale, předně, prosím, přijmi další z řady gratulací k titulu mistra ČR! Vím, že "pomistrovský shon" je teď velký, přesto jsem rád, že sis udělal čas na další rozhovor. Na začátek stokrát omílaná otázka: Jaký je to pocit dovést tým až na vrchol a nechat si pověsit na krk zlatou medaili?
Ahoj Romane, děkuji. Byť je to, jak říkáš, stokrát omílaná otázka, tak odpověď na ní není zrovna jednoduchá. Ono, kdo to nezažije, těžko si to dovede představit. Já měl to štěstí, že jsem mohl už tyto pocity zažít dříve s juniory a dorostem. Myslel jsem si, že jsem na to připraven, a přesto to bylo zase jiné, silnější, avšak vždy to bylo naprosto fantastické. Matně si vzpomínám, že jsme se při oslavách pokoušeli s Lukášem Hrubým přesně ty pocity specifikovat a došli jsme k názoru, že se jedná o jakousi paradoxní směs naprostého adrenalinu s totálním uvolněním :))


Když se ohlédneš za celou sezonou, který krok z těch mnoha, které jste museli v cestě za titulem udělat, byl nejtěžší?
No, mohu potvrdit, že jich opravdu bylo mnoho. Svým způsobem ale nebyl žádný krok složitý. Kluci věděli, že musíme jít pomalu a postupně a hlavně chtěli. Nejtěžší tak bylo nepolevit v nastolené práci, neztrácet chuť a nadšení.


Který moment play-off ti utkvěl nejvíce v paměti?
Těch momentů bylo hodně, vždycky jich je hodně. Ale specifické, a co jsem asi ještě nezažil, bylo to klima uvnitř týmu. Tolik energie, odhodlání a vůle! Když je to všechno v jedné šatně, je to naprosto elektrizující. Vážně, místy si člověk připadá nesmrtelný. Od semíčka s Bolkou byl vstup do naší šatny na vlastní nebezpečí :))


Kdy jsi byl v play-off nejvíce naštvaný?
Upřímně, hodně naštvaný jsem byl na sebe po druhém čtvrtfinále s Brnem. Nechal jsem se strhnout zápasem, byl jsem podrážděný a impulzivní. To se prostě nesmí stávat, protože se to může lehce přenést na hráče a snadno se tak může ztratit zápas. Na druhou stranu si to dokážu obhájit, ale nechci. Nebojím se to přiznat. Kdyby se tehdy prohrálo, byla by to má vina. Tým mě opravdu podržel. Ono, chybovat je lidské, daleko důležitější je chybu si přiznat, omluvit se a dále ji neopakovat. A tak jsem taky udělal. Za ty roky co trénuji, jsem se naučil spoustu. Nejdůležitější je ale klid. Když je klidný trenér, je klidné i mužstvo.


Co tě vyvedlo z rovnováhy?
Co resp. kdo mě doopravdy vyvedl z rovnováhy, a div že mi nepřivodil infarkt, byl Veltšmíd a jeho poslední minuta v druhém semíčku v Bolce :) I některé „zadovky“ od Bruse potěší :) Nebo Hubimu stačilo 5 vteřin, aby mě málem zabil. Ono není moc příjemné pro trenéra vidět, jak si to poslední obránce míří mezi tři hráče, do připravené obrany Tatranu. No a vlastně hned z toho byl gól na 3:0. Fantazie. Pro mě doslova klinická smrt. Na druhou stranu, co tě nezabije…


Do kolotoče Vítkovic ses vrátil po menší studijní pauze a návrat to nebyl vůbec lehký, přebíral jsi družstvo krčící se na spodku tabulky, navíc jsi nahrazoval tak velkého trenéra, jakým Radomír Mrázek bezesporu je. Tušils, že to může skončit takhle zlatě?
Jenom si dovolím poupravit, že právě tuto sezónu jsem si chtěl dát „oraz“, právě z důvodu časového vytížení (práce, škola, spánek). No, nějak to nevyšlo :) A zda jsem tušil? Ve Vítkovicích jsem se naučil vítězit, tím chci říct, že mám vítěznou mentalitu, takže někde v hloubi duše jsem věřil.


Na oslavy se asi nemá cenu ptát. Jistě si je ty, všichni hráči a hráčky, užíváte...
O tom není pochyb :)



Když získaly Vítkovice double v roce 2000, bylo ti 11 let. Byl jsi už u toho alespoň jako malý fanoušek?
Noo, je to hodně dávno, ale jestli si dobře vzpomínám, tak jsem podával míčky nebo vybíral vstupné. Tehdy to byla ve Vítkovicích dobrovolná povinnost :) Rád na ty časy vzpomínám…


Budeš pokračovat? Povedeš Vítkovice na Poháru mistrů v Curychu?
Mám vítkovické srdce a byla a vždy bude pro mě čest vést Vítkovice. S vedením samozřejmě jednáme o další spolupráci a myslím, že mohu prozradit, že jsme blízko společné domluvě.


Díky za rozhovor, Michale a ještě jednou gratuluji a děkuji!
Já taky děkuji a zároveň bych chtěl za celý náš tým ještě jednou poděkovat našim fanouškům, příznivcům a zkrátka všem, kteří nám fandili a stáli za námi.