Slovo prezidenta: Vítkovice jsou hrdý a zajištěný klub, musíme mít nejvyšší ambice

Pane prezidente, po odlehčeném silvestrovském rozhovoru je čas na seriozní odpovědi. Jaký byl obecně rok 2017 z pohledu vítkovického florbalu?
„Byla spousta věci, která se povedla, ale taky byly záležitosti, které se úplně nepovedly. Nechci se rouhat, protože vím, že za loňské výsledky, kterých jsme dosáhli jako klub, by bylo 90% oddílu vděčných, ale já jsem přesvědčený, že s ohledem na prostředky, které do klubu plynou, musí klub každý rok pomýšlet na ty nejvyšší mety. A těch jsme loni v elitních kategoriích nedosáhli. Ano, ženy vyhrály pohárovou soutěž, muži skončili v Poháru České pojišťovny druzí, ale ta vítězná ligová tečka mi v roce 2017 prostě schází. Pozitivní je, že pochodeň ligových mistrů převzaly naše skvělé juniorky. Z pohledu vnitřních záležitostí mám radost, že se nám daří rozšiřovat trenérskou základnu. Trenéři navíc mají zájem vzdělávat se a mnoho z nich v tomto roce úspěšně získalo trenérskou licenci B. Věřím že tento fakt podpoří naši velkou snahu stále zlepšovat práci s naší mládeží. Také jsme společně s fanoušky oslavili 25 let existence vítkovického florbalu na celodenní akci na zimním stadionu v Porubě, což nelze opomenout připomenout.“

Oba týmy se dokázaly dostat do zlínského finále Poháru České pojišťovny, muži zakončili sezonu Tipsport Superligy v semifinále, ženy pak podlehly v Superfinále Tigers. Jak hodnotíte výsledky elitních týmů?
„Zainteresovaní lidé v klubu vědí, že v případě mužů sezona vůbec neprobíhala podle představ. Ale vše zlé, je vždy k něčemu dobré. Loňská sezona byla pro mě, ale myslím si že i třeba pro hlavního trenéra obrovskou zkušeností. Důležité je, že se podařilo přes tuto ne příliš úspěšnou sezonu přenést a některé věci přenastavit. Ukazuje se, že letos se věci skutečně pohnuly tím správným směrem. Pokud jde o ženy, tak porážka v Superfinále byla pro mě jedním z největším sportovních zklamání. Mám dokonce dojem, že překonala mé zklamaní po porážce české hokejové reprezentace ve čtvrtfinále proti Rusku na Olympijských hrách v roce 2002. Je to tím, že jsem si absolutně nepřipouštěl, že tak skvěle namazaný stroj prostě může selhat. V tom je krása a krutost sportu zároveň. Prostě se to může stát. Byl to jeden zápas, který během okamžiku změnil pohádku v baladu. Ale jen na chvíli. Dnes už se holky zase chystají zaútočit na další superfinálovou účast.“

Jak jsou na tom realizační týmy obou elitních týmů? Vypadá to, že u A-týmu mužů má pevnou pozici Pavel Brus, žen se ale v letní přestávce chopil Richard Urban.
„V případě Pavla Bruse lze hovořit o tom, že před loňskou sezonou dostal důvěru na 3 roky. V tuto chvíli je zhruba v poločase svého smluvního angažmá. U Pavla musím hlavně ocenit, že se nepoložil z určitých nezdarů, které loni přišly a je moc dobře, že prostě věří tomu, co dělá a jak to dělá. Důležité je, že o tom, zdá se přesvědčil i hráče. Lidsky na něm pak musím ocenit, že byť jsme se s ním jako vedení v některých věcech ohledně jeho fungování rozcházeli, absolutně s to nevzal osobně a na naši spolupráci to nemá vliv. Jsem přesvědčený, že Pavel bude jednou jedním z nejlepších trenérů vůbec. U žen přišla změna, protože Jiří Velecký si chtěl již od toho každodenního trenérského shonu odpočinout. Richarda Urbana jsem doporučil ženskému úseku já, neboť jsem měl dojem, že on by mohl být tím správným trenérem. Je to Vítkovičák, zná tedy naše specifické prostředí a je velmi pracovitý. Myslím si, že trénovat ženy není nic jednoduchého, ale zatím se s tím pere dobře. Pokud bude pokorný, bude naslouchat svému okolí a vnímat specifikum ženského myšlení, dovede svůj tým k velkému vítězství. A bude to velmi brzy.“

Při pohledu na oba elitní týmy je vidět odlišná filosofie při tvorbě kádru. Pavel Brus sahá především do moravských a vlastních zdrojů, Richard Urban pracuje kromě vítkovické mládeže také s hráčkami z Liberce, Polska nebo Brna. Čím je to dáno?
„V tomto bych nehledal nějakou zákonitost. Teď to tak sice vychází, ale byly doby, kdy naopak u mužů byli hráči z daleka nebo dokonce z ciziny. Určitou roli ale může hrát fakt, že v případě mužů není nyní jednoduché vyhledat cizince natolik kvalitního, že by byl posilou a současně mu k tomu vytvořit podmínky, na které je zvyklý ze své domoviny. Ale určitě je dobré mít oči otevřené a podívat se například do Lotyšska nebo Polska, jestli tam neroste nějaký zajímavý talent. Samozřejmě nejblíž to máme pořád na Slovensko. Ostatně v obou týmech je několik slovenských legionářů a legionářek.“

V průběhu roku se do Vítkovic vrátila kvalita v podobě Tomáše Sladkého, Martina Tokoše, Jakuba Hubálka nebo Veroniky Enenkelové. Lze tento fakt vnímat také tak, že Vítkovice jsou pro hráče, které vychovaly pro působení ve světě prestižní adresou?
„Jsem o tom přesvědčený. Jestli se snažím svým spolupracovníkům něco zdůrazňovat, tak je to naše dobrá florbalová značka a pověst. Nemáme možná tolik ekonomicky silných partnerů jako jiné české oddíly, ale máme skvělou pověst. Jsem hrdý na to, že klub vychoval hráče a hráčky, které jste zmínil. Ještě více si ale cením toho, že všichni tito, ale třeba i Lukáš Hrubý, jako první přišli za námi s tím, že se chtějí vrátit. Nespekulovali, nezvyšovali svou cenu na trhu. Prostě na nich bylo vidět, že by si hrozně rádi zahráli u nás. Pak už je to samozřejmě vždy na tom, jak se dohodnou podmínky spolupráce. Můžu ale prozradit, že všichni by mohli dostat lepší podmínky v jiných oddílech, ale právě protože chtěli zase hrát s rytířem Vítkem na dresu, rychle jsme se dohodli. Hráči a hráčky takového charakteru budou mít ve Vítkovicích dveře vždy otevřené.“

Dovolím si menší odbočku k ženám: Martin Tokoš přišel jako doplnění kádru v průběhu rozehrané sezony, marodka ale trápí především ženský celek. Byla v jednání také nějaká posila last minute pro ženy? Proč to nevyšlo?
„Máte pravdu, že pro ženy je z pohledu zranění sezona hodně zakletá. Takže logickým vyústěním této patálie je vhodné doplnění kádru. V jednání byl ale do budoucna stále je příchod jedné zahraniční hráčky. Věc se ale vyvíjí tak, že její příchod bude aktuální až po této sezoně. Máme ale několik velmi kvalitních hráček na hostování a nelze proto vyloučit, že některé z hostování skončí dříve. Pak se také rýsuje návrat jedné z našich hráček, která hraje v zahraničí. Vše se fanoušci brzy dozví.“

Pojďme nyní k dalším složkám klubu. Jak je na tom mládež, především s personálním obsazením?
„Už jsem částečně mluvil o tom, že se nám daří stabilizovat trenérská situace a přibývá licencovaných trenérů se zájmem se vzdělávat. Mě však velmi mrzí, že se nám nedaří k florbalu vrátit lidi, kteří klubem prošli a tvořili jeho historii. Až na pár výjimek, kterými jsou Tomáš Martiník, Petr Šmerda nebo Dan Folta, se ostatní z této skvělé generace florbalistů nechce nebo spíše nemůže angažovat. A to je velká škoda. Ve vedení se nyní hlavně snažíme, aby trenéři mládeže byli jedna velká parta, která se vzájemně bude podporovat. Je to možná klišé, ale bez kvalitních trenérů mládeže nemůže klub pomýšlet na úspěšnou budoucnost.“

Jak je na tom mládež z hlediska počtu hráčů a hráček a tréninkových prostor?
„Neznám přesné statistiky, to je spíše otázka na mého kolegu Pavla Palatu, ale lze říci, že z hlediska současných garantovaných tréninkových prostor jsme schopni zajistit dostatečný počet tréninkových jednotek pro naši mládež. Jsme si vědomi toho, že jsme největším oddílem v regionu a chceme být ještě větší. Abychom však mohli početně i nadále růst, hledáme k tomu i další možnosti trénování. Naše domovská hala není nafukovací. Zvyšujícího zájmu dětí o náš klub si velmi ceníme a uděláme vše pro to, aby děti i jejich rodiče měli především radost z toho, že jsou součástí Vítkovic. Chtěl bych také říci, že hned v lednu příštího roku zamíří naši mladí florbalisté a florbalistky do Švédska, kde se zúčastní tradičního turnaje Gothia Cup. Z pohledu klubu se jedná o jednu z největších investic do mládeže za poslední roky.“

Kmenovou halou Vítkovic je Sportovní centrum na Dubině, o kterém se už několik let tvrdí, že časem bude muset být uzavřeno a minimálně projít rozsáhlou rekonstrukcí. Jaká je aktuální situace? Je reálné, že Vítkovice v nejbližší době přijdou o svůj domov?
„Aktuální situace je taková, že nikdo nezná přesný termín případné rekonstrukce. Jsem v úzkém kontaktu s panem starostou městského obvodu Ostrava – Jih, který je náš velký fanoušek. Kdyby v tuto chvíli něco akutního hrozilo, jistě bych o tom již věděl. V pana starostu mám ale v tomto směru absolutní důvěru. Kdyby nedej bože nastala situace, že bychom museli načas halu opustit, poradíme si s tím.“

Jak je na tom klub z hlediska financí?
„V silvestrovském vydání jsem uvedl, že zdroje jsou. Teď ale vážně, klub je finančně stabilizovaný. Díky velké podpoře města Ostravy, Moravskoslezského kraje, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, ale také Českého florbalu se nám dostává velkého množství příjmů z těchto veřejných zdrojů. Moc za ni děkuji. Velmi podstatná a v některých směrech klíčová je však i podpora našich partnerů ze soukromé sféry. Absolutorium si v tomto směru zaslouží náš generální partner společnost TEMPISH. Bez sentimentu mohu říct, že je považuji za jedny z nás. Nejsou tedy pro nás už jen obchodními partnery, ale za ty dva roky se stali našimi přáteli. Musím také poděkovat dalším významným partnerům. Již odnepaměti je náš klub spojen se spoluprací s Florball Player CZ, díky kterým máme kvalitní vybavení, které nám rok co rok pomáhá vyhrávat. Několik let nás již podporuje společnost DAV. Pyšní jsme také na spolupráci s velkou mstní společností RESIMODO, která nám pomáhá zabezpečovat ubytování pro naše hráče a hráčky. Firmy JATOMI Fitness a Performance Power Center hráčům nabízejí možnost dostatečné fyzické připravenosti. Tak bych mohl pokračovat i dál. Všem našim partnerům patří velké poděkování.“

Nedílnou součástí fungování každého sportovního oddílu jsou vztahy s městem. Jak fungují Vítkovice na této bázi?
„Vztahy s městem jsou bezchybné. Za tu spoustu let jsme si vybudovali důstojné postavení v očích představitelů města. Dle mého soudu si navíc město Ostrava velmi dobře uvědomuje, že Vítkovice udělali v posledních letech svými úspěchy ostravskému sportu velkou reklamu. Nehodláme v nejbližší době z této iniciativy uhnout. Je to velký závazek, ale náš klub nemůže mít malých cílů. Jsme hrdý a sebevědomý klub.“

Pane prezidente, děkuji za rozhovor.
„Já také děkuji. Současně bych rád všem popřál, aby v tom příštím roce byli zdraví, šťastní, spokojení a zamilovaní, tak jako jsem já. Osobně bych si pak přál, abychom kromě těch sportovních úspěchů, ve které věřím, zažili i nějaké ty společenské úspěchy, které už naše země nutně potřebuje.“