Tomáš Martiník: Euforie po vítězství byla obrovská

Ahoj Tome, gratuluji v bronzu juniorek! Jak bys zhodnotil finálový turnaj v Praze?

Ahoj a děkuji i za holky. Na finálové play-off jsme se všichni těšili, byl to náš základní sezónní cíl. Nicméně, nechtěli jsme končit už v sobotu po čtvrtfinále, všichni jsme toužili po medaili. Nejvyšší soutěž juniorek se hraje regionálním způsobem, tudíž jsme vůbec netušili, jaká kvalita nás na play-off čeká. Věděli jsme o síle Remedica a Olomouce, ovšem pražské týmy pro nás byly velkou neznámou. Finálové play-off nám sedlo, po oťukávacím 1. zápase ve čtvrtfinále, kde naplno zapracovala nervozita, jsme začali předvádět aktivní hru, holky si vytvářely spoustu šancí, měly velkou chuť bojovat a docela se nám dařilo i dodržovat herní taktiku. Výborně chytala brankářka Terka Tománková a holkám tak dodávala potřebnou jistotu do útočení. Po postupu do semifinále, které pro nás bylo tím prvním opravdovým úspěchem, jsme ne úplně zvládli první dvě třetiny semifinále s Bohemkou, ovšem v té třetí holky ukázaly vůli a charakter, dostali jsme se na dostřel, ale nakonec to na finále nestačilo. Medaili jsme ovšem chtěli moc a moc. V zápase o 3. místo jsme po asi nejlepším výkonu na turnaji porazili Chodov a mohly tak vypuknout velké oslavy.

Vrátíme se ke čtvrtfinále, kde jste narazili na obhájkyně titulu, vítězky skupiny D a zároveň domácí pořadatelský tým Tatran Střešovice, který letos mířil hodně vysoko. Cestu za titulem jste jim ale překazili. Tohle vítězství muselo holky hodně nakopnout k dalším výkonům. Necítili jste pak v hale nepřátelské prostředí?

Věděli jsme, že vyhrály svou základní i nadstavbovou skupinu, ovšem jaká je jejich florbalová kvalita oproti té naší, jsme mohli jenom spekulovat. Vycházel jsem z faktu, že znám jak hraje jejich extraligové áčko a proto jsem byl vcelku optimistický. Čekal jsem spíše taktickou hru s ne moc přehnaným důrazem, což nám mohlo vyhovovat a nespletl jsem se. Zápasy byly hodně vyrovnané, rozhodlo možná to, že i soupeř nás neznal, třeba nás něčím podcenil a špatně zápas rozehrál, no a to se nevyplácí. Pocit po tom, co jsme je vyřadili, byl skvělý, primárně však z toho, že budeme hrát i v neděli a o medaile. To, že jsme vyřadili obhájce titulu a domácí tým nebylo podstatné. A i žádné „nepřátelství“ jsem nezaznamenal. Teď jsem si však vzpomněl! Hlasatele, který vyhlašoval „line up“ na našem semifinálové zápase, našli bůhví kde, a potom co nebyl schopen přečíst a krmolil jména našich hráček, jsem se obával, že ho Petr Hložanka ubije paličkou na buben. Naštěstí mu Petr jen vyrval mikrofon z ruky a naše holky na hřiště vyzval sám! :-)

Na finále jste nedosáhli, přesto stále bylo o co hrát. Jaký byl zápas o bronz s Chodovem? Ženská juniorská medaile se do Vítkovic vrátila po 4 letech, kdy juniorky získaly mistrovský titul. Radost musela být obrovská...

Zápas o bronz byl těžký z vícera hledisek. Byli jsme částečně zklamaní z prohry v semifinále, únava se kumulovala, zápas probíhal po asi 5 hodinovém čekání a navíc Chodov jako soupeř budit respekt. Bylo důležité udržet si motivaci a přiznám se, že jsem se obával, jak se se zápasem popereme. Ovšem klobouk dolů před holkami, vzaly ho výborně a po 5 minutách mi bylo jasno, že my trenéři je musíme k vítězství dovést za každou cenu. Zápas to byl výborný a z naší strany velmi dobře zvládnutý po všech stránkách. Euforie po vítězství byla obrovská a největší zásluhou na ní měl náš kotel fanoušků – rodičů. Byli úžasní a neúnavně nás hnali k medaili. Myslím, že holky hrály hlavně pro ně. Moje radost po zápase? Velká! Byl jsem rád, že jsem to holkám nějak nepokazil, ukočíroval jsem tu jejich náladovost s touhou vyhrávat a pomohl jim zažít něco krásného, těch pár minut pocitů, že jsou nejšťastnější lidi na světě.

Po loňském titulu u ženského týmu jsi zakotvil právě u juniorek. Jaký byl důvod? Za kolegyni sis vybral bývalou svěřenkyní Petrou Mandátovou. Jak si rozumíte a jak máte rozložené úkoly?

Důvod mého příchodu k juniorkám byl mimo jiné i takový, že jsem nebyl zcela spokojen s tím, jak se pracovalo s juniorkami atd. Svou kritikou jsem nešetřil, a když někdo kdo kritizuje má možnost s tím i něco udělat, měl by jít s kůží na trh a zkusit to zlepšit. Tak jsem šel do toho. Potřeboval jsem i změnu prostředí a začít zase trénovat po svém, tak jak to cítím a potřebuji. A juniorky k tomu nabízely ideální prostor.

Petru jsem oslovil v průběhu sezóny, po té, co jsme se domluvili s Monikou Adamovou, že už u týmu nebude pokračovat. Monika byla a je hodně pracovně i rodinně vytížená a shodli jsme se, že to není ono, že to není podle představ ani mých ani jejích. Petru znám, rozumíme si a vím, že s trénováním pomáhala už i ve své rodné Třebíči. Vím o ní, že je poctivá v přístupu a je na ni spoleh. Naznačil jsem ji, že potřebuji pomoci hlavně s tréninky a aby pomohla holkám při zápase nějakou tou radou ze své hráčské zkušenosti, prostě asistentku trenéra. Koučování a celkové vedení týmu bylo víceméně na mě, ale i to si Petra zkusila. I jí patří dík za to, jak úspěšně nakonec sezóna skončila.

S Petrou trénujete také ženskou omladinu. Celkově se ženská složka ve Vítkovicích rozrůstá, samostatný tým malých slečen (elévek) jsme ještě neměli. Jak si naše mladé naděje vedou a jak vidíš budoucnost ženských týmů ve Vítkovicích?

U omladiny, jak my říkáme u „prťat“, je to trošku jinak a za moje angažování u nich může žena Ivča. Říkala: “Když už tam s Nelčou (mladší dcerou) jezdíš a dřepíš na hale, tak tam s tím taky můžeš pomoct, ne?“ Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec i díky tomu, že holek přibývalo a bylo potřeba věnovat se holkám více individuálně, jsem začal Petře s prťaty pomáhat. Nutno říci, že v těchhle nejmladších věkových kategoriích oproti ostatním poněkud zaostáváme. Chybí nám technická vyspělost, práce s míčkem a nahrávka je řekl bych – cizí slovo. Bavíme se o tom, snažíme se hledat způsoby, jak s tím pohnout, ale zatím to jde na můj vkus hodně pomalu. Hranice mezi tím, kdy je to možno brát pořád jako zábavičku pro nejmenší a naopak jako snaha o individuální sportovní růst je tenká a ne vždy to všichni vidí stejně. Nicméně, v posledním období už jsme to s Petrou začali směřovat k větší důslednosti, tak snad to půjde nahoru. Musí!

Jsi stále obklopený ženami :) Trénuješ své dvě dcery a působíš také u Hysterek, kde hraje manželka se starší dcerou. Není těch žen na tebe moc? Rozebíráte doma neustále florbal nebo se snažíte netahat práci domů? Nezlobí tě hlavně dcery na tréninku? :)

No to asi jsem, ale nestěžuji si. Už to se mnou asi jiné nebude. Jsem za to rád, že mohu být se svými blízkými co nejčastěji. Se ženou Ivou už takhle spolu, jako hráčka a trenér fungujeme 20 let a vyhovuje nám to. Navzájem se potřebujeme, já Ivě pomáhám radami při hře a ona mi svým „ženským“ pohledem na to, jak pochopit ženu či dívku při jejich trénování. Dcerám se rovněž snažím pomoci, aby si florbal užívaly a snažily se být lepšími hráčkami. Každá je jiná a i na tréninku je to odlišné. Mladší Nelča poslouchá hodně a nejen mě, ale i své trenérky. To starší Lucka už má svou pravdu a tam to někdy jiskří a často se naše výměny názorů přesouvají až do obýváku, kde se do toho zapojí ještě žena Iva a je o zábavu postaráno. Ale snaží se mě i poslouchat a někdy ji o své pravdě dokonce přesvědčím :-)

Chodíš se odreagovat a zahrát si s muži?

Bohužel, už mi na to nezbývá čas. Mí bývalí spoluhráči mě několikrát upozorňovali, že by mě už i rádi viděli, že se jim stýská po mých nahrávkách přímo na lopatu. Letos prostě velká bída, až se za to stydím a klukům se omlouvám. Jedinou akcí bylo listopadové Prague Masters s veterány, ale to zase stálo za to, bronzová placka byla nečekaná.

Letošní sezóna je pro naše ženské týmy velice úspěšná. Zlato dorostenek, bronzy juniorek a žen. Jak ženskou sezónu hodnotíš?

I za sebe bych ji hodnotil jako úspěšnou. U juniorek a dorostenek to platí jednoznačně a u ženského áčka se to dá hodnotit asi taky kladně, i když to hlavní, účast v Superfinále a potažmo obhajoba titulu se nepodařila. Kladně hodnotit se musí rozhodně stříbro z Pohárů mistrů, tam holky zvládly ten rozhodující zápas, který víceméně určuje hranici mezi úspěchem a neúspěchem a byly odměněny dalším zápasem, na který se nezapomíná. A samozřejmě udělaly obrovskou reklamu a zvýšily kredit našemu klubu v zahraničí. Vítězství v Poháru České Pojišťovny byl taky pěkný bonus v letošní sezóně, taky se počítá, i když Pohár České Pojišťovny není v mých očích zase tak přehnaně prestižní soutěží. Ale porazily v něm Chodov i Herbadent, takže rozhodně taky úspěch. A to nešťastné extraligové semifinále s Chodovem? Toho je škoda, protože v něm horším týmem nebyly, ba naopak. Pro mě byly zajímavějším týmem, chtěly hrát aktivně, soupeřky vsadily na pragmatickou pasívní obranu s využíváním chyb soupeře v útočení a nakonec jim to vyšlo. I když ke koukání to někdy moc nebylo.

Juniorky za sebou mají rozhodně vydařenou sezónu, uspěly už na Czech Open, pak odehrály velmi povedená a vyrovnaná utkání s extraligovými týmy na Women Republic v Ostravě, zvládly s přehledem ligovou soutěž a v play-off to všechno prodaly s bronzovou příchutí. Vytvořily fungující tým a na jejich hru se dalo rozhodně dívat. Zpětná vazba v podobě pochvalných gest, ať už od rodičů nebo fanoušků, mě v tom utvrzuje a zároveň zavazuje směrem k budoucnosti.

Dorostenecký tým jako takový letos neexistoval, jeho kádr tvořily z části starší žákyně společně s dorostenkami juniorského týmu. Ligovou soutěž nakonec zvládly, probojovaly se do play-off a tam nečekaně slavily titul. Podařilo se na play-off vytvořit velmi dobře fungující tým, kde každá hrála a odehrála, co měla. Ty starší se staraly o góly a byly hybnou silou týmu a ty mladší svou šanci chytily náramně. Hrály na hranici svých možností a svou velkou „troškou“ do mlýna přispěly k velkému úspěchu. Snad je to nakopne do ještě větší chuti na sobě pracovat.

Tým dorostenek a také juniorek jsou budoucností pro ženský extraligový tým. Hráčky jako Hložanková, Peterková, Hanzlíková a další mají slibně našlápnutou kariéru. Jak vidíš celkově ženský vítkovický florbal?

Šel jsem k týmu juniorek, abych se pokusil pohnout kormidlem ženské mládežnické složky. Zdálo se mi, že to nemá ten správný „drajv“, že to chce změnit přístup všech. Přesvědčit hráčky, že samo to nepůjde, že talent není vše a že Vítkovice nejsou klub, který na někoho čeká, ale ten klub si musí hráčka zasloužit svými výkony a přístupem. Chtěl jsem i svým trenérským přístupem motivovat hráčky k tomu, že to může jít všechno líp, dát jim pocit, že to s nimi myslíme vážně a že záleží jen na nich, jak naloží se svou florbalovou budoucností. Myslím, že se to většina z nich pochopila a našli jsme společnou řeč. V letošní sezóně se do extraligového áčka podívaly juniorky jen epizodně, snad jen Petra Hložanková odehrála sérii zápasů, ale víme, že přijde čas, kdy to bude na nich. A prací nás trenérů je, abychom tyto mladé hráčky na tenhle přechod co nejlépe připravili. Zatím se to moc nedařilo, ale jsem přesvědčen, že nás v tomto čekají lepší časy. S přístupem hráček v letošní sezóně jsem spokojen, děkuji jim za respektování všeho, co po nich jako trenéři chceme. Slibuji jim, že nepolevíme, ba naopak – to je jen začátek!!!

Tomáši děkuji za zajímavý rozhovor a přeji ať se nadále daří práce jak s juniorky, tak "prťaty"!

Také děkuji!