Michal Rohel: První titul byl prostě první!

Vítkovická legenda Michal Rohel je trojnásobný mistr a nejproduktivnější hráč klubu, svého času oblékal také reprezentační dres s kapitánskou páskou. V rozhovoru se podělil o úžasné vzpomínky na florbalové začátky v našem klubu, čehož si moc vážíme!

Michale, uplynulo 20 let od prvního vítkovického titulu. Vítkovický florbal byl teprve v plenkách, pamatuješ, jak vše začalo?

Úplný začátek Vítkovic nepamatuji, začínal jsem u konkurence (North Stars Ostrava), takže v začátcích jsme se potkávali jako soupeři. Do Vítkovic jsem přestoupil na začátku sezóny 1995/1996. Bylo to celkem zajímavé. Tenkrát se hrály ještě víkendové turnaje. V sobotu jsem hrál ještě za North Stars a v neděli bez jediného tréninku už za Vítkovice, rovnou proti Střešovicím. Myslím, že jsem snad jediný hráč, který hrál během dvou dnů za dva různé kluby. Ani si nepamatuji, jak se to tenkrát vůbec administrativně povedlo přes víkend doladit.

Jak ses vůbec dostal k florbalu?

K florbalu mě přivedl spolužák ze třídy Martin Čejka někdy v roce 1993, takže mi bylo 16 let. Bylo to v době, kdy jsem skončil s fotbalem a naopak florbal tady v Ostravě a vlastně celkově u nás byl v úplných začátcích. Pokud si dobře pamatuji, tak North Stars se zrovna nějak zakládali, část kluků se odtrhla, založila Dream Team Ostrava (mezi nimi byl i Hanys Vavrečka) a tak jich v NSO zůstalo málo. Tak za mnou Martin přišel, jestli bych s nimi nechtěl hrát. A jelikož jsem měl velmi dobrou přípravu z pouličního hokeje - jó to byly časy bez mobilů a počítačů, pořád na ulici s hokejkou v ruce :-), tak jsem to šel zkusit a už jsem u toho zůstal.

Zavzpomínej na vaše tréninky, kde jste sháněli vybavení, jaké byly tréninkové náplně a kdo vás trénoval?

Začátky byly zajímavé. Vzpomínám si, že ze začátku jsem neměl ani hokejku (nebyla kde koupit) a tak jsme si ji na trénincích půjčovali. Poté mi ji někdo sehnal. Měli jsme všichni stejnou hokejku, jiná nebyla, jediný rozdíl byl v zahnutí čepele (to byly zobáčky ze začátku :-). V NSO nás vedl pan Berger. Na trénincích se většinou jenom udělal rozstřel a šlo se hrát. Fyzička se snad vůbec nedělala. Po přestupu do Vítkovic jsme se už pomalu začínali zaměřovat i na fyzičku, taktiku a časem přišly na řadu i rehabilitace a posilovna. Trenérem byl vždy jeden z hráčů a tomu pomáhal můj otec, který nám dělal i manažera, za což mu patří velký dík. Díky tomu jsme začali jezdit i na turnaje do zahraničí, což pro nás bylo velké plus oproti ostatním.

Hrály s tebou vítkovické osobnosti jako nynější trenér mužů Jan Vavrečka, šéftrenér mládeže Petr Šmerda, trenér juniorek Tomáš Martiník nebo jedna z největších ikon, Daniel Folta. Můžeš ve zkratce každého charakterizovat? S kým jsi například hrál v útoku?

Asi nejvíce jsem toho v jednom útoku odehrál s Petrem Šmerdou, Hanysem Vavrečkou, Tomášem Martiníkem. Když šlo do tuhého, tak i s Danem Foltou, ale vzhledem k tomu, že jsme byli oba centři, tak jsme se spíše střídali.

Petr Šmerda přišel z NSO do Vítkovic po mě během sezóny 1995/96, takže jsem ho zažil ještě v jeho nejlepší fyzické kondici, malý a rychlý střelec :-) . Spolu s Martinem Čejkou, který také přišel z NSO, jsme byli nejlepší kámoši.

Honza Vavrečka byl svůj a je dodnes, i když už taky trochu zmoudřel :-). Myslím, že na hřišti jsme byli největší nerváci, rozhodčí a soupeři nás neměli rádi (asi právem). Každopádně jeho pověstná klička by fungovala i dnes. Jenom ty signály z úderů s ním nešly nacvičit :-)

S Máslem (Tomáš Martiník) jsme se postupně sehráli tak, že jsme mohli hrát naslepo. Měl zlaté ručičky a ty jeho přihrávky by mu leckdo i dneska záviděl. A co víc, připravoval pro nás neustále tipovací soutěže.

O Danovi Foltovi není třeba cokoli psát. Je to nejlepší hráč Vítkovic v historii, opravdová legenda a výborný člověk. A hlavně, je to rybář jako já, takže se vídáme často (Dane, kdy vyrážíme :-) ?).

Takto bych mohl psát o každém spoluhráči (Grečmal, Matlenga, Pechlát a další …). Byli jsme opravdu neskutečná parta, která spolu odehrála prakticky 10let.

První titul jste získali v sezóně 1995/96. Kdo byl váš hlavní soupeř?

První titul byl prostě první, paráda. Hlavně pro mě, když jsem předešlé dva roky hrál s NSO o záchranu a pak hned po přestupu první rok titul. Byla to poslední sezóna bez play-off, takže rozhodoval každý zápas. Nakonec jsme měli jako jediní jenom jednu porážku a to rozhodlo. Největší soupeři byli FBC Ostrava a Střešovice. Právě my tři jsme oproti ostatním měli herně velký odstup. Jinak celá sezóna byla super a myslím, že zrovna v té době se definitivně vytvořila ve Vítkách ta skvělá parta a atmosféra, která přetrvává dodnes.

Za rok se povedla obhajoba, jak to bylo těžké?

Obhajoba byla samozřejmě hodně těžká. Střešovice chtěly titul zpět a naopak FBC získat konečně svůj první. To se už projevilo v základní části (poprvé se hrálo play-off), kde jsme s menším odstupem skončili až třetí. Do play-off šly 4 týmy a právě tenkrát vznikla památná hláška „liga začíná v březnu“, myslím od Petra Šmerdy. A tak jsme nakonec šli do play-off celkem v klidu ze zadních pozic. V semifinále jsme přehráli přemotivované FBC např. s Vašíčkem a Trnavským 2:0 na zápasy. Bohužel dvě sekundy před koncem druhého zápasu mi po faulu zlomil Žídek klíční kost, takže jsem finále sledoval v civilu z lavičky. Nakonec jsme však hvězdné Střešovice i s Fuchsem nebo Šádkem v sestavě udolali 2:1 na zápasy, když rozhodující jsme vyhráli u nich 2:0. I když jsem finále nehrál, tak jelikož to bylo premiérové play-off, tak jsem si to užil, přestože na lavičce to byla muka. A pokud si dobře vzpomínám, tenkrát jsme se s Ivo Neuwirthem vsadili o nemalou částku, že získáme titul. Takže nakonec nám hradil mistrovský večírek.

Jeli jste na Pohár mistrů? Prý jste spali někde na zemi ve spacáku?

Ano, po prvních dvou titulech jsme letěli na Pohár mistrů do Švédska. První Pohár mistrů jsme skutečně spali všichni v jednom holobytu o třech pokojích, naskládání ve spacácích na zemi vedle sebe. Jídlo jsme měli v konzervách a sáčcích z domova a ohřívali si to na sporáku. Přestože doma bychom nad tím ohrnovali nos, tam to byla prostě „kvalita“ :-). Památný zápas jsme tenkrát odehráli s nejlepším týmem té doby - Balrog Oilers. Švéd, působící u naší reprezentace Martin Eriksson, před zápasem prohlásil “hoši nemáte šanci, to je Balrog“, čímž nás neskutečně vyhecoval. Deset minut před koncem jsme vedli 3:2 a celá hala byla v šoku. Dokonce v druhé hale si mysleli, že je to chyba a má být 3:12 :-). Nakonec jsme prohráli 3:4, ale byl to první přijatelný výsledek proti týmu ze Švédska pro jakýkoliv tým z ČR.

Druhý ročník už jsme měli „luxus“, jelikož jsme spali v nějakém penzionu na postelích. Švédi a Fini byli herně stále někde úplně jinde, ale s ostatními jsme hráli vyrovnané zápasy. Byly to pro nás neskutečné cenné zkušenosti.

Přišly další sezóny ve Vítkovicích. Kdy jsi s florbalem skončil?

Všechny roky ve Vítkovicích byly jedním slovem PARÁDA, ať už se vyhrávalo nebo ne. Ta atmosféra byla prostě neskutečná, neopakovatelná a za nic bych ty roky nevyměnil. Navíc se nám povedl ještě třetí titul, navíc s rozhodujícím zápasem proti Střešovicím doma, takže super. Tenkrát jsme suverénně vyhráli základní část a pohodu jsme převedli i do play-off. Postupně jsme vyřadili 2:0 Spartu, 2:0 Chodov a ve finále 2:1 Střešovice. Vzpomínám si, že jsme první utkání v Praze prohráli a po návratu domů jsme šli rovnou na Benátky, kde jsme na pódiu oslavovali prohru a skandovali „my už prohráváme“. Takovou pohodu a víru ve vlastní síly jsme měli a nakonec to i otočili. A jelikož to byl první titul vyhraný doma, tak oslavy byly dlouhé …

Postupem času začala do týmu přicházet nová generace hráčů (Martin Vladař, Lukáš Hrubý, Tomáš Sladký, Milan Tomašík, Petr Kološ, Pavel Brus apod.) a začala hráčská obměna. Já jsem skončil v roce 2005. Poté jsem se vrátil do mateřského North Stars a ještě dvě sezóny odehrál v nižší soutěži.

Zkus srovnat florbal před dvaceti lety se současností. Podmínky pro hráče se za tu dobu hodně změnily...

Změnil se hodně. Je daleko rychlejší a hlavně tvrdší. Otázka je, jestli je to dobře. Já si myslím, že ne. Toho sekání a tvrdosti je moc a florbalu to škodí. Kdyby se to více pískalo jako dříve, tak by padalo ještě více branek. Protože hráči jsou, jelikož to hrají od mala, daleko techničtější, než jsme bývali my. A vůbec celý pohled na florbal, je někde úplně jinde, díky mediální prezentaci unie. Ale to je na samostatný článek. Podmínky tehdy a dnes jsou nesrovnatelné. My jsme začínali s tím, že jediné, co jsme měli, byla hokejka a to bylo vše. Nějaké další vybavení, jako vaky, klubové oblečení a podobně, přišlo teprve později. Rovněž vše kolem, jako rehabilitace, cestování, ubytování a další věci, byly pro nás v začátcích tabu. Na zápasy jsme jezdili „Košičanem“ narvaným po střechu, spali jsme ve spacácích v halách apod. Vše jsme si navíc platili sami, nebyli žádní sponzoři. Teprve časem se to začalo zlepšovat. Přesto na ty časy vzpomínám v dobrém, mělo to své kouzlo. Mládež, ta nebyla vůbec. Všechny týmy měly prakticky jenom muže, což byli hráči, kteří přišli z jiných sportů (fotbal, hokej apod.). A takto ty týmy vydržely ve stejném složení dlouho. Až postupem času, jak se začal florbal více medializovat, začaly vznikat mládežnické kategorie.

Tvůj syn hraje v přípravce, o nástupce Rohela st. je postaráno…třeba z něj vyroste budoucí mistr. Jak se ti jeví naše mládež?

Ano Kuba je v přípravce a má myslím našlápnuto dobře. Pravidelně hrává i za starší. Určitě bych byl rád, kdyby z něj byl jednou mistr, ale vše je na něm, jak ho to bude bavit a jak bude chtít. Určitě ho do ničeho nebudu nutit. Musí jít svou cestou. Ale pokud vydrží, má předpoklady, jak po mně, tak po mamince, aby z něj jednou ten mistr byl :-) A co se týče mládeže celkově, tak jak tak na turnajích, když jezdím s Kubou, sleduji ostatní týmy, o budoucnost Vítkovic nemám obavy. A to nejen po hráčské stránce, ale taky lidské.

Přejděme do současnosti. Jak hodnotíš uplynulou sezónu? Tvůj kolega Jan Vavrečka vybojoval s muži stříbro, ženy zlato…

Jenom pozitivně. Myslím, že před sezónou to asi moc lidí nečekalo, že se udělá dvakrát Superfinále a navíc muži vyhrají Pohár. A i když nakonec ve finále dvě zlata neklapla, tak si myslím, že všichni v klubu si sezónu užili. Navenek byla cítit ta správná vítkovická atmosféra. A to je více, než jakákoli medaile. Jde vidět, že v klubu jsou správní lidé.

Veteráni letos získali bronz. Také ty jsi byl členem veteránského týmu, stále jsi aktivním hráčem?

Už nehraji, nějak mě už zápasy tak nenaplňovaly a i toho času není tolik. Chtěl jsem to hrát pro radost, ale abych se ve většině zápasů s někým dohadoval a nechával se osekávat, to mi nestojí za to. Hrál jsem dvě sezóny a mám jeden titul z roku 2012. To mi stačí :-). I když ty srandičky s kluky mi chybí…

Děkuji za velice zajímavý rozhovor a tvoje cenné vzpomínky!

Není zač :-)

Zleva nahoře: T. Martiník, Šmerda, Folta, Grečmal, Pechlát, Vavrečka, J. Rybka.

Zleva dole: D. Martiník, Matlenga, Rohel, T. Rybka, Schebestík (foto archív M. Rohla)

Poznámka: Pokud najdete fotografie nebo útržky z novin týkající se historie, prosíme o zaslání na mail vladka.zoubkova@seznam.cz. S vaším svolením jej umístíme do fotogalerie. Děkujeme.