KONEC LEGENDY: Michaela Šponiarová se po šestém titulu vrací domů na Slovensko

Ve Vítkovicích končí velmi známé jméno. Slovenská útočnice Michaela Šponiarová se rozhodla k návratu na domovské Slovensko, Superfinále 2024 tak bylo jejím posledním utkáním v dresu s Rytířem Vítkem. Michaela končí jako legenda klubu, se kterým dosáhla na šest mistrovských titulů.

Michaela Šponiarová přišla do Vítkovic z Pruského a stala se pevnou součástí Vítkovic, se kterými získala šest mistrovských titulů. Patří do první generace zahraničních hráček, vedené Denisou Ferenčíkovou, které přišly na Dubinu, kdy tým převzala trojice Jiří Velecký – Dušan Dudešek – Tomáš Martiník a založila hegemonii, která vlastně stále trvá.

Vítkovice byly pro Michaelu Šponiarovou jakýmsi domovským přístavem, kde se vrátila jak po kontraktech ve finském SC Classic, tak ve švédském Täby, kde se stala první Slovenkou v nejvyšší švédské soutěži.

Za Vítkovice odehrála v Extralize žen 236 utkání a připsala si rovných 350 bodů za 208 gólů a 142 asistencí. Setkala se zde se také se svou mladší sestrou Zuzanou, kterou ale zdravotní problémy donutily již před lety uzavřít kariéru.

Michaelo, rozhodla ses ukončit svou florbalovou kariéru. Kdy v Tobě rozhodnutí uzrálo?
„Myslím si, že mě tyto myšlenky napadly už před sezónou, protože jsem byla rozhodnutá, že určitě ukončím kariéru v reprezentaci.“

Na florbalové scéně jsi mimo Slovensko pevně spjata s Vítkovicemi. Pamatuješ si ještě na to, jak došlo k přestupu a na Tvé první utkání?
„Ohledně přestupu mě kontaktoval Jirka Velecký, dohodli jsme se na setkání v Ostravě a následně pak také na přestupu. Úplně první utkání si nepamatuji, ale rozhodně si pamatuji první trénink, který jsme měly absolvovat společně s Katarínou Klapitovou, bohužel jsme ale nedopatřením nestihly vlak. (směje se). Musím říct, že tehdy nám to daly děvčata pořádně sežrat.“

Jsi členkou první generace hráček, kterou začali přivádět trenéři Martiník, Dudešek a Velecký. Jak vzpomínáš na první roky ve Vítkovicích?
„Vzpomínám velmi ráda. Byly to pěkné roky, super parta, hodně zábavy, ale také hodně dřiny a chuti do florbalu.“

Společně s výsledkovým posunem přišel také posun v rámci servisu o tým. Jak hodnotíš týmový progres po této stránce?
„Hodnotím to pozitivně. Myslím si, že ve Vítkovicích o servis a podmínky nikdy nebyla nouze, samozřejmě se to za ty roky posunulo určitě o level výše. Mladé hráčky mají momentálně nespočet možností na zlepšování.“

Pamatuješ si také první Champions Cup v roce 2014. Co bys sama řekla, že je největší úspěch Tvé kariéry?
„Všechny tituly, které se mi podařilo získat.“

Jsi legendou Vítkovic, působila jsi ve Finsku a jsi také první Slovenkou, která hrála švédskou SSL. Je něco, co Ti v kariéře chybí?
„Přirozeně si člověk přeje a sní o velkých vítězstvích, takový titul z Champions Cupu mi doteď chybí. Avšak byly mi dopřány jiné věci a jiné výhry.“

Přesto, na florbalistku z Pruského to zní velmi pěkně, že?
„To určitě ano.“ (usmívá se)

Končíš na vrcholu, mistrovským titulem. Byl to nejtěžší primát?
„Rozhodně to můžu hodnotit jako nejnáročnější sezónu. Ale o to více jsem hrdá na tým a těším se z toho, že končím na vrcholu. Mrzelo by mě a vyčítala bych si, kdyby tomu tak nebylo.“

Můžeme prozradit, že se vracíš domů na Slovensko. Plánuješ ještě nastoupit třeba za domovské Pruské?
„Na to je nyní asi brzy s odpovědí. Určitě nechci zmizet ze sportovní scény, avšak momentálně si dovolím vzít si pauzu a vypnout směrem od florbalu.“

Jaké máš obecně další životní a florbalové plány?
„Předpokládám, že to ukáže čas. Prvotně přestěhovat všechny věci z Ostravy, což bude velmi náročné.“ (směje se)